Amy
22. 1. 2006
Jak jsem Amy poznala
Ke koním a ježdění vůbec jsem se dostala díky svému kamarádovi, který mě jednoho zářijového dne roku 1999 přemluvil, abych se s ním jela podívat na koně. Po pravdě mě vůbec nemusel přemlouvat, souhlasila jsem hned a s nadšením. Už na příjezdové cestě jsem ucítila vůni sena a trávy smíšenou s zápachem hnoje, vůni, která mi na několik dalších let byla milejší než vůně čehokoliv jiného. A pak jsem ji uviděla. Malou, zavalitou huculku, jak k nám se zájmen kluše se zvednutou hlavou a s ušima natočenýma směrem k nám. Zastavili jsme. Vystoupila jsem z auta a přistoupila ke kobylce blíž. Dělil nás od sebe pouze elektrický ohradník. Natáhla jsem přes něj ruku a tichým hlasem jsem na ni promluvila: Ahooj, krásko. Klisna mi nejdřív čichla k ruce a pak se nechala pohladit. Nejdřív po čumáčku, pak dál po hlavě až ke krku. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy mi dovolila, abych ji pohladila. Stejně jako nikdy nezapomenu na to, jak jsem na ní poprvé seděla, cválala, skákala. Nikdy nezapomenu na její drobný klus, jak kmitá nožičkama a s klidem stačí všem větším koním, i když je tam maličká. A vždycky ji budu mít nejradši, za to, jak je paličatá a jak se se mnou do vyčerpání sil vždycky prala...protože to je ona, díky které dnes umím jezdit...byla to ona, z koho jsem poprvé spadla...byla to ona, kdo mě naučil jezdit. A byla, je a vždycky to bude na milá Amy, ponice, co si navždy získala mé srdce.
Ke koním a ježdění vůbec jsem se dostala díky svému kamarádovi, který mě jednoho zářijového dne roku 1999 přemluvil, abych se s ním jela podívat na koně. Po pravdě mě vůbec nemusel přemlouvat, souhlasila jsem hned a s nadšením. Už na příjezdové cestě jsem ucítila vůni sena a trávy smíšenou s zápachem hnoje, vůni, která mi na několik dalších let byla milejší než vůně čehokoliv jiného. A pak jsem ji uviděla. Malou, zavalitou huculku, jak k nám se zájmen kluše se zvednutou hlavou a s ušima natočenýma směrem k nám. Zastavili jsme. Vystoupila jsem z auta a přistoupila ke kobylce blíž. Dělil nás od sebe pouze elektrický ohradník. Natáhla jsem přes něj ruku a tichým hlasem jsem na ni promluvila: Ahooj, krásko. Klisna mi nejdřív čichla k ruce a pak se nechala pohladit. Nejdřív po čumáčku, pak dál po hlavě až ke krku. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy mi dovolila, abych ji pohladila. Stejně jako nikdy nezapomenu na to, jak jsem na ní poprvé seděla, cválala, skákala. Nikdy nezapomenu na její drobný klus, jak kmitá nožičkama a s klidem stačí všem větším koním, i když je tam maličká. A vždycky ji budu mít nejradši, za to, jak je paličatá a jak se se mnou do vyčerpání sil vždycky prala...protože to je ona, díky které dnes umím jezdit...byla to ona, z koho jsem poprvé spadla...byla to ona, kdo mě naučil jezdit. A byla, je a vždycky to bude na milá Amy, ponice, co si navždy získala mé srdce.
Náhledy fotografií ze složky Amy
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
