Bylo mi jednou řečeno, abych napsala knihu… Byla by hrozně dlouhá… Měla jsem vždy nějaký sen a mé další kroky se odvíjely tak, abych toho snu dosáhla… Vždy tu, ale byl někdo pro koho jsem žila, koho jsem milovala nebo na něj v předchozích letech čekala, abych ho milovat mohla. Žila jsem, věřila, plnila si sny a naplno bez zábran milovala. Nejen tělem, činy, ale hlavně svou celou duší. Odevzdala jsem se té lásce natolik, až mne celou pohltila a já pocítila, co je to štěstí. Nejen to slovo, ale celý jeho význam i s jeho nejtemnějšími zákoutími… A teď mne pouze zaplavuje vlna zoufalství a tak neuvěřitelná bolest z křivdy. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit! Neubližuju! Radujte se semnou! Protože já už se nebojím a nebrečím… Tak se také nebojte a nebrečte!

Každý dělá chyby, měl by si je ale uvědomit a snažit se je napravit, dřív, než bude pozdě… Rybičko…já ti tvou chybu odpouštím. Odpouštím ti i tu bolest, kterou si mi způsobil. Nemůžeš za to, že věříš… Nic si z toho nedělej. Byla jsem tu jen po tebe. Nezapomeň na mne… Miluji tě! ;-)

Si fakt dobrej Dendo!!