"Všechno, co vidím, když zavřu oči, jsi ty.

Kdykoliv, kdekoliv...ty

Za všemi smysly písmen, slov a vět...ty

Říkají ráno, ale myslí tebe

Myslí tebe, když říkají nebe.

Bezpečí, ale jsi také ty...

Vášeň, vzrušení...jen a jen ty..

Když se dívám do plamenu svíčky, naděje..ty..

Dnes vyšel měsíc, září...ty

A zítra? Uvidím ho zítra? A uvidím tebe zítra?

Byl si to ty, kdo mi přál ty nejkrášnější jitra...

Jemné doteky a chladné pohyby,

proč už se mi to nelíbí?

Nemůžu mluvit, jíst ani spát,

jediné co můžu, je o tobě psát...

Tisíce vět a stejně budu moci psát znova,

nikdy mi nedojdou ta správná slova.

A když se řekne ty a ještě jednou ty,

budu k tomu mít vždycky co dodat,

spousty chvil kdys chtěl mi ruku podat.

A ta záře nad Prahou? Stovky světel, tvořící oblak teplého světla,

a byla jsem to snad já, ta, která se v tobě spletla?

A jestli ano, tak co bude potom?"

"Co bude zítra?" "Ty.."

"A pak?"

"Ty..."

"Ty?"

"A já?"

"My dva?"

"Ano?"

"Navždy."

"Od teď?"

"Ano, od teď."

"Zavři oči. Co vidíš?"

"Tebe."

"A ještě něco?"

"Ne, už nic."