Perník
Jeníček, Mařenka a Perník
Bylo nebylo, Jeníček a Mařka,
Jeníček, Mařenka a perník.
Ale nebyl to obyčejný perník,
byl to pervitin.
V jehle připravenej čeká perník,
vzala to Mařka, vzal to Jeník.
Makovice v poryvu větru se zmítají,
na poli zrnka máku lítají.
Lítají a neví, k čemu jsou předurčeni,
na tohle znám jen jedno rčení:
neber perník, neber fet,
Je to špatný, je to jed.
Roky běží,
venku sneží,
přišlo léto,
všechno kvetlo.
Ale Jeník a Mařka neví nic,
křičí z plných plic,
Chtějí jen jednou si dát,
a pak klidně, tiše spát,
Mladí z háji,
na poli sedí a krájí.
Krájí, sečou sypou mák,
je to pravda, je to tak.
Mraky po obloze plují,
a dvě děti leží v trávě,
Jsou pod dohledem vysokých tůjí,
ale tohle je jejich konec právě.
Dali si zlatou dávku, ani neví to,
i těm tůjím je těch malých líto.
Zabili se, ani neví jak.
je to pravda, je to tak.
A tak skončil příběh o Jeníkovi a Mařce,
končí špatně, chutná hořce.
Pravda je taková, a nic jí nezmění,
to je důkaz, jak perník lidi promění.
Promění, nebo zabije,
pak někdo těla zakryje.