SEBEVRAŽDA

Jarní větřík vehnal mi do očí slzy,

slzy štěstí, nebo radosti?

Tyhle slzy nic dobrého nevěstí.

A usedavý pláč dostaví se brzy.

Proužek vlasů padá mi do tváře,

Život je krutý, ten se se mnou nepáře.

Prsty tisknou bílý papír plný řádek,

Ten mi teď v životě udělal zmatek, nepořádek.

Dopis o lásce a o smrti zároveň,

Kde je teď tvá pýcha, tvá úroveň?

Jedna věta říká sladká slůvka,

Druhá, jako špatná vsuvka,

Říká: „Musel jsem odejít, nechápeš proč,

Srdce i rozum mi říkalo: tak z toho mostu skoč!

Udělal jsem to, lásko moje,

Nechci si hrát na hrdinu, na kovboje,

Nikdo nemá nic bez boje.“

V srdci místo jen pro jednoho, a ten už se nevrátí,

Plna nenávistí smutku, a láska se vytratí.

Na mostě stojím, přesně v místech činu,

A sama nad svou samotou tu v tichu hynu.

Voda teče v řece, klidně a jakoby usnula,

A netuší, že kus mého srdce mi uzmula.

A možná i mne? To nevím ještě,

Někdo vzal můj pas mezi veliké kleště,

A táhne k sobě, nemohu dýchat,

K převozníkovi není třeba pospíchat.

Počká na mě u Stix, té známé vody,

Voda, co nehodí se do nepohody.

Utíkám před životem, kdo to kdy slyšel,

Jen déšť, když ta slova jsem říkala, tak pršel.

Je konec, bez něj žít nemůžu dál,

Za to by ten prašivej život stál?

Počkej na mě, Chárone, převozníku,

Už jdu za tebou, Už držím v ruce ostrou dýku.

Sbohem, taky dopis napíšu,

A v něm všechno přesně popíšu:

„Už nemůžu bez něj žít,

Nemůžete po mě tudíž chtít,

Abych žila, to je utrpení,

Bez něho cesty do života není.

Mám vás ráda a vy to víte,

Vy, co nade mnou ve dne v noci bdíte.

Sbohem, a nebuďte smutní,

Jsem s ním v jiném světě a jsme šťastní.“