Život a konec feťáka

Po ránu bolest hlavy,jakoby rozskočit se měla,

zvedání žaludku a praštění kloubů,

parta feťáků, co další dávku by chtěla,
pospáváj po parku, opřeni o několik vysokých dubů.

Musíš vstát a jít krást,
mít na svoji dávku, nebo zhebnout,
píchnout si a cítit tu slast,
po špinavejch hadrů si k ránu lehnout.

Vidiny, přízraky,
na nebi se honí šedé mraky.
Oči podlitý krví,
kde se zvala závislost, co už nikdo z nich neví.

Najednou jsou v tom a každý další den bez dávky je utrpení,
nikdy nekončící utrpení, ze kterého cesty zpátky není.
V mozku prázdno, jen potřeba jediná,
s drogou v krvi hezky se usíná.

Jehla z dlaně do dlaně, z ruky do ruky,
po zemi tečou rudé krve potoky.
Pro všechny jen jedna skříkačka,
pícnul si Petr, Jan, píchla si i Jana, Kačka...

Pak všichny v hrozitánské únavě propadnou droze,
všichni čumí do zdi, bez výrazu, stroze.

A ráno začíná zase všechno nanovo,
skelný pohled, nohy jako olovo.

Sehnat další peníze na pár kubíků morfinu,
pak odhrnout z očí přerostlou ofinu,
trefit se do rozpíchaných žil,
už aby tedle život na hovno skončil.

Ze začátku táhla dorga z nuly do jedničky,
audience u krásné princezničky.
A co teď za pocit máš,
když si pár gramů dáš?
Z mínus jedna do nuly,
už dealeři se do tebe obuli.
Chceš víc a víc a tak i oni,
když nemáš, pocit jakby na tobě stáli čtyři sloni.

Musíš zacvaknout,
nebo snad chceš zhebnout?
Teď, nebo později,
už stali se z vás všech zloději.

Umřete všichni a všichni to víte,

i když spíte, i když bdíte,

stále stejná jistota-smrt.